Za nám dosud neznámou svatou Orosií s českým či moravským původem jsme se poprvé vydali v říjnu roku 2019 při návratu z představení nových varhan pro Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, které vznikaly u Barcelony. Po této slavnostní akci jsme pokračovali již soukromou poutí nejprve do Lurd a pak zpět přes Pyreneje za naší svatou krajankou. Na internetu jsme zjistili, že ostatky svaté Orosie by měly být uloženy na dvou místech - v katedrále ve městě Jaca a v kostele ve vesnici Yebra de Basa pod horou Oturií.
Na obě místa jsme se nakonec dostali.
V románské katedrále svatého Petra v Jaca jsme objevili kapli svaté Orosie a její ostatky v hlavní lodi, přímo pod obětním stolem. V neděli v pravé poledne zde sloužil mši svatou sídelní biskup a závěrečné požehnání udílel slovy: „… a na přímluvu svaté Orosie …“
Když jsme se přemístili o 30 km dál do Yebra de Basa, kostel svatého Vavřince na náměstí byl zavřený. Po delší době se nám podařilo zjistit od dětí, které si tam hrály s míčem, kdy bude mše svatá.
Měli jsme čas do večera. Všimli jsme si, že na horu Oturii, kde byla svatá Orosie zavražděna, vede cesta. Rozjeli jsme se tedy po ní. Během stoupání serpentýnami do výšky téměř 1600 m n.m. se otevírají krásné scenérie okolní krajiny. Na rozdíl od hlavní pouti, kdy na místo jejího umučení putuje s relikviářem s její lebkou několik set poutníků, jsme zde poprvé byli úplně sami.
V mlčení jsme přemítali o tom, co se zde asi událo. Tenkrát jsme ještě neznali celý příběh.
Byl čas návratu, abychom stihli mši svatou. Z hory Oturie jsme odjížděli s pocitem smutku a velké tíhy.
V krásném starobylém Kostele svatého Vavřince bylo jen pár lidí. Po skončení mše svaté jsme se zkusili zeptat na svatou Orosii. Místní ožili a ptali se, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Čech, pan kostelník se zjevným rozechvěním přistavil pod oltář dřevěné schůdky, ze kterých pak otevřel jedny dvířka a odtud vysunul šuplíček … a my jsme poprvé uviděli relikviář s lebkou svaté Orosie.
Vyzval nás, abychom přistoupili blíž …
Když jsme se po chvíli vzpamatovali z toho nečekaného setkání, zjistili jsme, že dcera pana kostelníka hovoří anglicky. Dali jsme se tedy do družného rozhovoru. Dozvěděli jsme se o hlavní pouti v červnu, kdy jde procesí s tímto relikviářem na horu Oturii, i o 9 denní novéně, která pouti předchází. Dostali jsme také kontakt na hlavního organizátora slavností ke svaté Orosii v Yebra de Basa. S radostí jsme přijali velký štůsek malých kartiček s vyobrazením relikviáře s lebkou na jedné straně a na druhé s hymnem ke svaté Orosii ve španělštině.
Na památku jsme si udělali společnou fotografii před kostelem. Pochopili jsme, že místním lidem je svatá Orosie velmi blízká. Nemohli jsme si však nevšimnout, že i přes velkou radost z příjezdu krajanů jejich patronky, v sobě nesou hluboký smutek z toho, že se Češi o svou světici nezajímají.
Rozloučili jsme se se Španěly a sami ještě chvíli pobyli v okolí kostela. Byl čas návratu domů. Vzala jsem jednu kartičku s vyobrazením relikviáře s ostatky a umístila ji za čelní sklo. Z nitra se vydralo: „Vezmeme Tě domů.“
Takto jsme dojeli až zpátky do Čech. Brzy jsme měli možnost jít do Baziliky svatého Jiří na Pražském hradě k hrobce svaté Ludmily. Položila jsem na ni tuto kartičku se svatou Orosií a zašeptala jsem „Vezeme pozdrav od naší Dobroslavy.“
Ani ne měsíc po návratu, v listopadu 2019 jsme příběh svaté Dobroslavy-Orosie vyprávěli na Národní pouti do Říma u příležitosti 30. výročí svatořečení Anežky České.
Návštěva míst uložených ostatků a hlavně místa umučení svaté Orosie v nás zanechala hluboký dojem, který v nás přetrvává stále. Od té doby o svaté Dobroslavě s nadšením vyprávíme. Rozdali jsme i kartičky o svaté Orosii od Španělů. S překvapením jsme zjistili, že je u nás téměř neznámá, neznali ji kněží ani naši biskupové.
Po utišení pandemie se na tato místa vydali další z našeho modlitebního společenství Přátelé Ducha Svatého, které naše vyprávění zaujalo. A jak pokračovalo naše spojení se svatou Orosií-Dobroslavou, se dočtete ve vyprávěních z poutí v dalších letech 🙂
